Každý rok se objeví mediální žebříček základních škol podle výsledků jednotných přijímacích zkoušek. Titulky jsou lákavé, pořadí přehledné, sdělení jednoduché. Jenže právě ta jednoduchost je problém.
Aby bylo jasno: nepíšu tento text jako zhrzený ředitel neúspěšné školy. Upřímně řečeno – zatím netuším, jak jsme v loňském mediálním srovnání dopadli. A není to pro mě podstatné. Podstatné je, že podobné žebříčky považuji za argumentační faul. Vypadají objektivně, ale pracují jen s částí reality.
Nejde o kritiku kolegů a škol. Učitelé na školách, které se umisťují vysoko, dělají maximum – stejně jako ti na školách, které se v tabulkách ocitnou níže. Vím, kolik práce stojí za každým výsledkem, a vážím si toho bez ohledu na pořadí. Problém není v učitelích. Problém je v tom, co vlastně měříme.
To totiž není žebříček škol, které nejlépe připravují. Je to seznam škol, jejichž žáci dosáhli v daném roce vyššího skóre v testu.
To je rozdíl.
Výsledek testu silně ovlivňuje rodinné zázemí, socioekonomické podmínky, jazykové prostředí, předchozí vzdělávací dráha i složení ročníku. Pokud někde část studijně silných žáků odejde na víceleté gymnázium, bude struktura deváté třídy jiná než tam, kde zůstávají všichni. Pokud má škola více dětí s podpůrnými opatřeními či odlišným mateřským jazykem, startovní čára je jiná. Nemluvě už o vysokém školném a tvrdé přijímací selekci některých soukromých škol.
Zajímavý je i jiný paradox. Často slýcháme kritiku podoby přijímacího řízení – že je příliš testové, jednostranné, že redukuje schopnosti dítěte na výkon ve dvou předmětech. A přesto právě výsledky těchto testů následně s nadšením používáme jako měřítko kvality základních škol. Pokud zpochybňujeme samotnou podobu zkoušek, jak můžeme bez zaváhání adorovat jejich výsledky jako definitivní důkaz kvality? To přece nedává smysl.
Model Kvalitní škola České školní inspekce, který je dnes považován za odborný rámec hodnocení škol, nestaví kvalitu na průměrném skóre přijímacího testu. Sleduje vedení školy, pedagogické procesy, podporu žáků, klima, spolupráci, práci s daty, profesní rozvoj učitelů a mnoho dalších oblastí. Kritérium „umístění v Cermatovém/novinovém žebříčku“ tam nenajdeme – byť je mediálně líbivé.
Osobně považuji za důležité něco jiného: že se dlouhodobě daří, aby se naši žáci dostávali na střední školy, pokud přijímací zkoušky skládají, a že drtivá většina z nich je přijata na školu své první volby. To považuji za smysluplný ukazatel naplnění jejich cílů a aspirací. Ne absolutní pořadí v tabulce.
Je dobře, že máme školy státní i soukromé, alternativní i mainstreamové. Tato pestrost dělá náš vzdělávací systém bohatším. Různorodost je hodnotou, nikoli problémem. Ale právě proto bychom měli být opatrní při vytváření jednoduchých žebříčků, které tuto rozmanitost redukují na jediné číslo.
Otázka zní: K čemu takové žebříčky vedou a kdo a proč je tak chce mít? Vedou ke kvalitě vzdělávání nebo k nálepkování a ostrakizaci/elitaci některých škol?
Vedou k posilování důvěry nebo k rozevírání nůžek mezi nimi? Chceme společnost rozdělovat už i tady?
Pokud chceme školy porovnávat, pak férově. Měřme přidanou hodnotu – tedy posun, který škola u svých žáků dokáže vytvořit. Sledujme kontext. Pracujme s daty odpovědně. Pak budu první, kdo takové srovnání podpoří. Pokud v některých vyspělých vzdělávacích systémech podobné žebříčky existují, jejich přirozenou součástí bývá výrazná finanční i systémová podpora škol na nižších příčkách, aby docházelo k vyrovnávání rozdílů a posilování celkové kvality systému. V našem prostředí jsme však od takto nastaveného vyrovnávacího mechanismu zatím na míle daleko.
Do té doby ale platí jednoduché pravidlo, které by podepsaly i naše elementaristky: nemíchejme jablka a hrušky.
Protože vzdělávání v základních školách je příliš důležité na to, aby se z něj stala soutěž o pořadí v novinách.
Pavel Koc, ředitel Tylovky