Přestože se na fotografiích třpytí zlato, skutečný lesk téhle chvíle přichází z míst, kam kamery nevidí. Je to snová cesta, kterou před více než třiceti lety začal u nás ve škole Míra Janovský jedním nenápadným kroužkem. Tehdy nikdo netušil, že z jednoduché myšlenky vyroste rodinná tradice, kde dnes už první hráči přivádějí do tělocvičny své vlastní děti. Kruh se uzavřel – a zároveň znovu otevřel.
Možná to celé vypadá lehce. Jenže není. Za každým košem je kus píle, odříkání a tichého obětování. Desítky rodičů tráví s dětmi večery a víkendy v halách a tělocvičnách, doma se vše točí kolem tréninků, pár srdcařů trenérů dělá svou práci „za párek a pivo“ – a přesto s nasazením, které by vystačilo na dva životy.
A pak přijde okamžik, kdy se nad hlavami zaleskne zlato. A v koutku oka se zachvěje slza. Ne proto, že jsme vyhráli – ale proto, že víme, jak daleko jsme došli společně. Někteří kluci z kroužku dnes hrají nejvyšší basketbalovou Maxa ligu, jsou v reprezentačních týmech a jeden dokonce hraje NBA.
Jsem hrdý na všechny naše hráče a hráčky, trenéry i trenérky, učitele a učitelky, rodiče i podporovatele. Děkuji i Městu Písek – i díky němu je tenhle příběh skutečný.
Pavel Koc, ředitel Tylovky a Sršního hnízda
